Yorkshirský terriér

Povaha plemene

Jorkšírský teriér je velmi oddán svému pánu, k cizím lidem je většinou nedůvěřivý. Je velmi živý a temperamentní, zvědavý, bystrý, ostražitý, samostatný a tvrdohlavý. Jorkšírský teriér je rovněž velmi statečný a nebojácný pes. Rád se učí a hraje si, je velmi inteligentní a přizpůsobivý. Jorkšírský teriér je velice společenský, miluje všechny členy rodiny a výborně vychází i s jinými domácími zvířaty. Někteří jedinci však mohou být bázliví, to svědčí o nedůsledné výchově, kterou i takto malý pes potřebuje. Jorkšírský teriér je pes, kterého je možné velmi snadno rozmazlit, proto je nutné ho od začátku usměrňovat.

Jorkšír je ideálním společníkem, delší čas bez vás ho dělá nešťastným.

Popis jorkšírského teriéra

Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini, jorkšír je jen jeden s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.

Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledící vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.

Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty a u pánevních končetin nad hlezna.

Klasifikace FCI

FCI III. - Teriéři, sekce 1 - Toy teriéři, číslo standardu: 86 / 1994 (Velká Británie).

Výběr

Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o maminku štěňátka - její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Při koupi si ověřte, zda štěňátko nemá fontanelu, která při větším rozměru může být i životu nebezpečná. (Fontanela - mezera mezi lebečními kostmi). Zkontrolujte si, zda má pejsek obě varlata.

Pes i fena s průkazem původu (PP) se musí zúčastnit bonitace, v opačném případě budou jejich štěňata bez PP. Bonitace se smí zúčastnit jen psi a feny, kteří dovršili věk 12 měsíců. K chovu smí být použiti jedinci, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. (Bonitace je podrobný popis zvířete z hlediska jeho exteriéru a povahy, psa posuzuje rozhodčí - specialista pro plemeno. Bonitaci lze absolvovat pouze 1x za život psa, rozhodnutí o chovnosti je konečné.)

Historie plemene jorkšírský teriér

Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat.

Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů - Huddersfield Ben, který žil v letech 1865-1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.

Pudl

Povaha plemene

Pudl trpasličí stejně jako ostatní velikostní typy je velmi živý a energický. Má rád pohyb, a proto velice rád chodí na procházky, běhá a hraje si. Trpasličí pudl je přátelský a vždy věrný svému pánovi. Jeho výchova je snadná a výcvik postupuje rychle, jelikož je značně učenlivý, inteligentní a poslušný. Má elegantní a hrdý zjev, jeho chůze je ladná a okouzluje svým vznešeným postojem. Všechny vlastnosti z něj dělají příjemného společníka, který je vhodný jak pro rodinu s dětmi, tak pro staršího člověka. Stejně jako toy pudl má sklony k častějšímu štěkání.

Popis trpasličího pudla

Trpasličí pudl je svojí velikostí zařazen mezi pudla středního a toy. Jeho velikost se pohybuje od 28 cm do 35 cm. Trpasličí pudl musí představovat zmenšeného středního pudla a musí si pokud možno zachovat stejné proporce, nesmí vykazovat znaky zakrslosti (nanismu). Hmotnost by měla být kolem 5 kg. Má protáhlou, vznešenou hlavu přímých linií s mandlovýma očima. Nos je dobře vyvinutý a barva se odvíjí od barvy srsti. Uši jsou celkem dlouhé, na koncích zakulacené, přilehlé k tvářím. Má středně dlouhý, pevný krk. Jeho postava je téměř čtvercového formátu s krátkým hřbetem a hlubokým hrudníkem, má široká a svalnatá bedra. Jeho tělo je pokryto dlouhou kadeřavou, někdy šňůrovitou srstí, která byla vždy rozmanitým způsobem přistřihována. Existuje několik sestřihů např. „lví" či „na ovečku" apod. Srst je hustá, pevná, pružná a neustále dorůstá, vyžaduje tedy pravidelné stříhání. Barva srsti může být černá, hnědá, stříbrná, bílá, apricot (meruňková) nebo červená. Ocas je vysoko nasazený, svírající tupý úhel se hřbetem, krátí se. Nohy má rovné a svalnaté.

Klasifikace FCI

Podle Mezinárodní kynologické organizace FCI je pudl zařazen do skupiny 9 - společenská plemena a toy, sekce 2 - pudl.

Základní péče o psa

Trpasličí pudl je poslušný a přizpůsobivý, dokáže být skvělým domácím mazlíčkem a není tedy náročný na výchovu. Jediné, co žádá velikou péči, je jeho srst, o kterou se musíte pravidelně starat. I když tito psi nelínají a jejich srst roste neustále, musí se pravidelně vyčesávat, kartáčovat a také koupat a stříhat (každých šest až osm týdnů). Kartáčování se doporučuje začínat od delších a chlupatějších míst. Zanedbání péče o srst vede ke zplstění. Potřeba je také kontrolovat uši, jelikož by se zde mohly chlupy zachycovat spolu s ušním mazem a mohly by ucpat zvukovod. Pokud chystáte pudla na výstavu, vyžaduje úprava srsti odborníka se znalostmi a zkušenostmi. Menší pudli jako je trpasličí mohou trpět některými nemocemi nebo dědičnými zatíženími na rozdíl od největšího ze zástupců plemene - pudla královského. Ten bývá nejzdravější a dožívá se vysokého věku, ale není to pravidlem.

Historie plemene trpasličí pudl

Do jednotlivých velikostních druhů se začali pudli dělit ve 20. století. Pudl trpasličí byl uznán ve Velké Británii roku 1911. Lidé si tuto velikost pudla oblíbili v 50. letech. Pudl trpasličí si totiž zachoval kouzlo a eleganci pudla středního a navíc byl v přijatelnější menší podobě. Samotný pudl byl původně lovecký pes, v 19. století se začal užívat v cirkusovém prostředí. Později se z něj stal nejoblíbenější domácí společník.

Německý ovčák

Povaha plemene

Německý ovčák je velice inteligentní a učenlivý pes. Je také velice odvážný a sebevědomý. Je to skvělý hlídač a ochránce. Hlídač je německý ovčák hlavně proto, protože hlasitě a rád štěká. Což může být i jeho nevýhoda. Má vlohy pro jakýkoli výcvik. Může sloužit jako záchranář. Německý ovčák je velmi oddaný a věrný pes, je proto také vhodný jako opora pro slepce. Známá je také jeho vytrvalost. Tito psi rádi pracují pro svého pána a stále vyžadují nějakou činnost. Je to pes vhodný i do rodiny. Jestliže je německý ovčák dobře vychován, vychází dobře s ostatními psy, domácími zvířaty a dětmi. Ovšem k neznámým návštěvníkům je nedůvěřivý. Od přírody je tento pes vázán na své teritorium, takže nemá tendenci utíkat.

Popis německého ovčáka

Německý ovčák je silný a statný pes. Je to pes střední velikosti. Psi jsou znatelně mohutnější než feny. Jeho hlava by měla odpovídat velikosti jeho těla. Nos by měl být celý černý, čenich silný. Oči má ve tvaru mandle a mají tmavou barvu. Uši má vzpřímené, sbíhající se do špičky. Hřbet má německý ovčák pevný a svalnatý. Ocas má dlouhý, silný a značně osrstěný. Srst ovčáka je dvouvrstvá a vyskytuje se ve variantách: s krátkou tvrdou srstí, s dlouhou tvrdou srstí a dlouhosrstý. Srst může být černá, šedá či rezavá jednobarevná nebo černá s šedými či žlutými odznaky, ale i šedá se žlutými odznaky.

Velikost feny v kohoutku se pohybuje v rozmezí 56 - 61 cm a u psů 61 - 66 cm. Váha u feny je v rozmezí 22 - 30 kg a u psů je to 30 - 40 kg. Dožívají se věku 12 - 13 let.

Klasifikace FCI

Plemeno: FCI I. - Ovčáci a honáčtí psi. Sekce 1 - Ovčáci s pracovní zkouškou. Číslo standardu: FCI č. 166 z 30. 8.1991 (Německo). Oficiální zkratka v ČR: DS.

Základní péče o psa

Srst německého ovčáka nevyžaduje přílišnou péči. Srst by se měla kartáčovat. Velice důležité je udržovat čistotu uší. Tento pes stále vyžaduje pohyb, který mu musíme v dostatečné míře poskytnout. Ideální pro jeho kondici jsou dlouhé procházky nebo nějaké zaměstnání, kde se bude realizovat jeho chuť do práce. Při moc rychlém vývinu se stává, že se jim pomalu tvrdnou kosti a může vzniknout křivice. Německý ovčák se proto musí vhodně krmit a nesmí se přetěžovat.

Jak už bylo zmíněno, německý ovčák je velice učenlivý pes a dá se dobře vycvičit. Nicméně výcvik musí být důsledný již od raného věku. Je potřeba mu věnovat opravdu dostatek času. Hodně pracujte se svým hlasem. V období sedmého až čtrnáctého týdne života probíhá u štěněte důležitá fáze vývoje, ve které je velmi citlivý na okolní prostředí. V této fázi bychom ho měli naučit, aby neměl strach z cizích lidí a zvířat, což se poté kladně odrazí v jeho budoucích letech. Německý ovčák je znám svou schopností plně poslouchat svého pána. Má vlohy se plně podřídit rozkazům a povelům, ale k těmto dovednostem ho musíme postupně dovést cestou učení, nikoli bitím. Při užití násilí se pes stane bázlivým až nebezpečným svému okolí.

Historie plemene německý ovčák

Toto plemeno se vyvinulo na přelomu 19. a 20. století z německých selských psů. Název napovídá, že jeho hlavním úkolem bylo hlídání stád ovcí a dobytka. Z důvodu přísného výběru se hlavními vlastnostmi těchto psů staly pracovitost, poslušnost a odvaha. Také byl používán za I. světové války v německé armádě. Posléze byl německý ovčák dovezen také do USA a Velké Británie. V mnoha zemích se dnes chová jako všestranný pes.

Výcvik psa

Kdy začít s výchovou štěněte?

Štěně je důležité nepřetěžovat alespoň do čtyř měsíců věku. Svaly ještě nejsou pořádně vyvinuté a příliš pohybu by mohlo škodit. Proto bychom měli začít štěně vychovávat a socializovat přibližně od 4 měsíců věku. Pro štěně byste měli být autorita vy. Vy budete vůdce smečky, který dá psovi jasně najevo, kdo je v této domácnosti tím pravým pánem. Pokud to neuděláte, budete mít s výchovou nemalé problémy.

Autoritu získáte důsledným a laskavým způsobem. Trestání stále a za každou maličkost ale nepřipadá v úvahu – tím byste docílili, že se vás a lidí všeobecně začne pes bát a to nesmíme v žádném případě dopustit!

Čistotnost

Jako první a velmi důležité je štěně naučit čistotnosti. Určíme si tedy místo, kde chceme, aby štěně vykonávalo svoji potřebu. Toto místo vyložíme novinami (pod ně můžeme dát například igelit). Jak ale poznáme, že štěně potřebuje vykonat potřebu? Na to je jednoduchá odpověď. Štěňátku se většinou chce na záchod bezprostředně po probuzení. Štěně začne být neklidné, pobíhá dokola a někdy kňučí a očichává podlahu.stene-zachod Hned jak to u něj zpozorujete, vezměte ho na místo s novinami a po vykonání potřeby ho náležitě pochvalte. Štěně se bude divit, za co že jste ho to pochválili a po mnoha opakování si uvědomí proč tomu tak bylo. Tímto si navykne chodit samo od sebe na noviny – ze zvyku.

K tomuto účelu je také vhodný takzvaný Puppy Trainer – psí záchod. K sehnání je ve většině lépe vybavených chovatelských potřeb nebo na internetu.

Pokud, a stává se to často, štěně nevydrží a vykoná potřebu jinde, než na určeném místě, nesmíme ho v žádném případě trestat (namáčet čumák do loužičky apod). Stejně to ničemu nepomůže a akorát se vás bude bát. Stačí ho k tomu místu přinést, ukázat mu to a říct důrazně „fuj“ nebo „nesmíš“. Vezmeme kousek novin, namočíme je do loužičky a odneseme na místo s novinami, kde chceme aby pejsek čůral.

Ve třech měsících je štěně schopné ovládat své vylučování moči a stolice a v tomto věku je také vhodné jej učit chodit vykonávat potřebu ven. Pokaždé, když nastane ta chvíle, kdy bude chtít na záchod (nejčastěji při probuzení) zavoláte na něj například „jdeme ven“ a vezmete ho ven. Tam si určitě najde místo kde potřebu vykoná a opět ho pak pochválíme. Toto opakujeme až do doby, kdy vás pejsek sám upozorní, že chce jít ven.

Nácvik chůze na vodítku

chůze na vodítkuDále bychom měli štěně učit na obojek a vodítko. Samozřejmě by již mělo slyšet na své jméno a umět základní povely. Obojek štěněti nasazujeme u příležitosti spojené s příjemným pocitem jako je hraní, krmení či mazlení, a to jen na krátkou dobu. Pohyb na vodítku se štěnětem trénujeme na místě, kde jej nic nebude rušit ani rozptylovat. Pes by měl být na vaší levé straně u nohy. Vodítko držíme v pravé ruce a levou přizpůsobujeme jeho délku. Chůzi na vodítku bychom neměli přehánět, stačí chvilka denně. V případě, že pes při chůzi tahá, mírně za vodítko zatáhněte a vyslovte povel „zpátky“ nebo „pomalu„. Nezapomínáme také na odepínání od vodítka.

Do 12 měsíců by štěně mělo být socializované a mělo by mít zcela osvojenou základní výchovu (přivolání ke mně, nesmíš, místo, apod). S pejskem bychom měli jít mezi ostatní psy až po všech očkování, která jsou povinná.

Základní povel ke mně

Štěňátko bychom měli hned jak to bude možné, učit nejzákladnější povel – přivolání. Jak takový povel štěně naučit si nyní ukážeme.

Přivolání

přivolání psaŠtěně pustíme na volno, ale uvidíte, že zezačátku před vámi bude chtít utíkat, protože si myslí, že si s ním chcete hrát nebo se vás kvůli něčemu bojí.

Když tedy štěně začne utíkat směrem od vás, tak udělejte to, že utečete vy od něj. Jděte pomalu směrem od něj a on se za chvíli bude bát, že ho chcete opustit, tak k vám přiběhne. Jakmile uvidíte, že k vám běží, říkejte povel „ke mně“ on mezitím přiběhne a za to mu dáte pamlsek a hodně ho pochválíte. U štěňat je nejdůležitější pochvala. Tento povel opakujte co nejčastěji (opakování je matka moudrosti), ale s mírou ať mu cvik neznepříjemníte, to by pak pejsek nepracoval s radostí jak má.

Štěňata a výcvik

Štěňata jsou k výcviku samozřejmě lepší než dospělý pes, rychleji se učí a více nás vnímají, neboť jsou na nás více upoutány. Ale věřte, že i dospělý pes se může naučit cvik stejně jako štěně. Nejde o to v jakém věku se pes učí, ale jakým způsobem. I dospělý pes se naučí bez problémů poslouchat.

Pes a historie

Je pravděpodobné, že již pravěcí lidé zjistili, že se nemusí bát vlků, kteří se přikrádali k jejich ohništím a jeskyním, kde bylo teplo a potrava, a začali jim házet zbytky masa. Vlci rovněž objevili, že lidé nejsou jejich nepřátelé. A tak se mezi nimi a lidmi začalo v různých podobách rozvíjet pouto přátelství a z vlka se v průběhu času stal pes.

Během doby lidé poznali cenu psa jako hlídače, nosiče nákladu, tahouna či honiče. Později začali dělat první neumělé pokusy o cílený chov, jehož posláním mělo být zachování nejpotřebnějších povahových rysů a schopností psa.

Jak jsme se již dozvěděli, jsou psi potomky vlků a i v současnosti se můžeme setkat s výsledky nejstarších pokusů o cílevědomou plemenitbu. Tak například eskymácký pes se nijak výrazně neliší od severských ras vlka. Tito psi bývají s vlky velmi často kříženi, aby se udržela jejich velikost a odolnost. Také mezi předky samojeda jsou sibiřští vlci. Naproti tomu psi chovaní severoamerickými  indiány byli spíše vlků nebo kojotů. Ze všech evropských plemen je vlku nejpodobnější německý ovčák, někdy známý též jako alsaský vlčák. Stejně podobnosti můžeme snadno nalézt v celém světě. Páriové z Indie připomínající vlka indického. Psí plemena, s nimi se setkáme v Africe, Asii a některých částech jihovýchodní Evropy připomínají šakaly, kteří mají stejný areál rozšíření. Šakala připomíná také australský pes dingo.

Nejstarší přítel člověka

Je více než zřejmé, že v začátcích domestikace psa byla, navzdory přátelství, které mezi psy a lidmi vzniklo, jen malá snaha o šlechtění jiných než užitkových plemen. Psaná historie psího rodu začala prací Xenofona (asi 430-350 př. n. 1.), která pojednávala pouze o lovu a loveckých psech. Ještě před rokem 1685 vyšlo v Norimberku první encyklopedické dílo o psech Cynographia curiosa oder Hundebeschreibung. Jejím autorem byl Christian Franz Paullini.

Zmínku o tom, jak se postupné začala měnit role psů - ti začali plnit úlohu spíše společenskou a staváli se "módním doplňkem" a zdrojem obveselení bohatých a urozených dam - nalezneme v dopise z roku 1560. Anglický učenec z Cambridge John Caius v něm poskytl švýcarskému přírodovědci Gesnerovi „náčrtek oblíbených plemen tehdejší Anglie.

"Máme též drobné rasy psíků, které byly vyšlechtěny ke hraní pro bohaté a urozené dámy. Ti menší jsou zcela dokonale přizpůsobeni svému účelu - to jest k nošení na prsou, či v případě, že jejich opatrovnice odejde, odpočívání v ložnici nebo polehávání v příručním zavazadle." Lovečtí a hlídací psi tehdy sice stále převažovali, ale společenská plemena se začala pozvolna rozšiřovat.

Nejstarší plemena

 Jako nejstarší čistokrevný pes Velké Británie bývá označován velškorgi cardigan, který byl do Walesu přivezen Kelty z čemomořské oblasti okolo roku I200 př.n.l.

• Nejstarším čistokrevným plemenem Ameriky je americký foxteriér. V roce 1650 se v Marylandu usadil Angličan Roben Brooke spolu se svou smečkou foxteriérů. Ti se křížili s jinými psy dovezenými z Anglie, Irska a Francie. Výsledkem bylo nové plemeno - americký foxteriér.

Sčítání psů

Populace domácích psů na celém světě se odhaduje asi na 150 milionů. Nejvíce psů najdeme ve Spojených státech - plných 52 milionů. Velká Británie má asi 5,5 milionu psích miláčků. Tato čísla však zahrnují všechny psy-nikoliv jen ty čistokrevné. Těch je například jenom v Americe kolem 12 milionů.

Dohoda

Pes je tvor, kterého si člověk nikdy nemusel podrobovat násilím nebo s ním dokonce svádět bitvy - ani v pravěku se nesetkáme se skalními rytinami či jinými památkami, které by podobné situace zobrazovaly. Znamená to, že psi vždy byli spojenci člověka ze své vlastní vůle a že vztah mezi psem a člověkem se utváří na základě přátelství a vzájemné důvěry.